Na život a na smrt..

Uvažuji nad tím často, třeba právě tet. Jednou jsem dokonce udělala na tohle téma řečnické cvičení do češtiny, které sklidilo velký úspěch, a musím uznat že i mě se myšlenky po přečtení ihned utříbí, a proto vám tu tet vkládám můj referát.

Pořád nad tím uvažuji, pořád nad tím přemýšlím. Neustále mi to sužuje život a myslím, že i nadále bude. Více méně jde o jedno jediné slovo - smrt – mě však z něj leze mráz po zádech. Určitě se mezi vámi najde někdo, kdo o tomto tajemnu uvažoval alespoň jednou. Tak jako vesmír a jeho nekonečnost v nás smrt a její nic vzbuzuje strach. Bojíme se jí však jen proto, že si její důsledky nedovedeme představit.

  Jeden můj kamarád, který byl v kómatu, dá se tedy říct, že se se smrtí pozdravil, mi řekl, že je to jako film který nečekaně  z jednoho úseku přeskočíte na další.  Se smrtí je to podobné, jen ten další úsek filmu již neexistuje.

Smrt, skon, exitus je zastavení životních funkcí v organismu spojené s nezvratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Přesto se v mytologii, pověstech a kultuře objevuje nesmrtelnost. V praxi však zatím nebyla prokázána. Některá náboženství věří v nesmrtelnou duši, jiná v reinkarnaci… Nikdo se prakticky z onoho světa ještě nevrátil, a proto můžeme jen spekulovat nad tím, co se s námi vlastně stane.  

Smrt je velmi záhadná, za její největší záhadu považuji klinickou smrt. Jednou mi dědeček vyprávěl, že když byl malý, popíchal ho roj sršňů, upadl do klinické smrti. Popsal mi, že se díval se shora na lidi, co stáli u jeho těla a ošetřovali jej. Říkal mi, že slyšel jejich rozhovor, a volal na ně, že žije, ale oni ho nevnímali, neslyšeli. Co se v ten okamžik dělo? Jak je možné, že je viděl se shora, když jeho tělo leželo pod nimi? Byl duch?

Nelíbí se mi představa zániku mé existence ani představa že změním své tělo…chci být svá, chci to být stále já. To je bohužel po vědecké stránce nemožné a proto mi nezbývá nic víc než se nějak smířit s tím že smrt je přirozený konec našeho života. Od toho okamžiku už nikdy neuslyšíme své myšlenky, neuvidíme své tělo, neucítíme svůj dech. Přesto že to zní tak nemile, jde o přirozené uvolnění prostoru následující generaci. Všichni jednou zemřeme. A proto žijme své životy naplno, protože smrt nás může čekat za každým rohem.  

A myslím, že tohle téma nedovede ukončit nic lépe než jeden z citátu Johna Lennona. ->

Netrhejte motýlům křídla, vždyt oni pak pláčou.Nešlapte po kytkách, vždyt kytky tak krásně voní.Nezabíjejte lásku, vždyt láska je křehká jako ty kytky, a hlavně nezabíjejte lidi, vždyt lidi se milují..