Jak jinak než štasnej Novej rok..

Když jsem tet stála sama  o půlnoci před domem, v hlavě mi ještě bublalo šampanský, a sledovala jsem jak lidé oslavují Nový rok trošku se mi zastesklo, mrzí mě že je v naší rodině Silvestr brán pouze jako den kdy do půlnoci čumíme na Novu a pak si přituknem šampanským , aby se neřeklo že na všechno kašlem. A když se šampanský otevře nastane takový to "Bum" jenže po tom našem "Bum" následovalo ještě další "Bum" a naše velice vyplašená a hysterická kočka zmizela. Volala jsem ji po celém domě a nemohla ji najít měla jsem strach z toho jak se někde válí vyděšená po zemi, nebo taky po stropě. Táta byl nepříjemnej že jsem odešla od šána a to vše mi vehnalo slzy do očí, bojím se toho Novýho roku, protože "jak na novej rok, tak po celej rok" ...a já opravdu nemám zapotřebí probrečet celej rok.. Tento rok jsme ani nedělali ohnostroj a tak jsem se sbalila a vyšla ven před dům. Docela smutný stát v té kose sama a sledovat jiný lidi jak se bavěj ale tak co už. Pak jsem se vrátila domů dopila druhou půlku šána a tet jsem tu a myslím že jdu spát protože se nudím.

Silvestr? to teda zase bude rok...

Je 31.12.2011 15:55.... Je sice bezvadný že už za pár hodin bude Novej rok, jenže já budu kysnout na novoroční přípitek doma. Jaká škoda. Každej komu ještě proudí krev v žilách vyrazí někam ven, někam se bavit. Ale u mě snad dojde k předčasnému  ztuhnutí krve nebot si moji rodičové drazí myslí že jsem ještě malá bytost a tak mám propustku pouze do deseti. Jaká škoda...a jé to už se opakuju, ale uznejte sami, vy co sedíte jako já doma u monitoru, že mnohem záživnější než připíjet s televizí Nova a povedenou rodinkou je připíjet s těma co maj k vám věkově nejblíž, s těma se kterejma se dovedete dobře bavit. A když už teda pominu to že to jinak nepůjde, kam teda do těch deseti vyrazit? Kamarádka pořádá nějakou menší house párty, jenže jak znám smetánku co je na seznamu hostů, jistě dojde k nemalé hádce a tak mi nezbude nic víc než se s klidnějšími tvory a pytlíkem brambůrek klidit někam pod stůl. To bude veselo. A abych nezapomněla, už od rána držím kočky doma, aby se nezcvokly z toho až bude nějaká buřičská parta pálit petardy.Zatím to snášej ještě skvěle, jedna se mnou leží v posteli a druhá ve svém pelechu ale co večer až je to tu zase omrzí?..

Na život a na smrt..

Uvažuji nad tím často, třeba právě tet. Jednou jsem dokonce udělala na tohle téma řečnické cvičení do češtiny, které sklidilo velký úspěch, a musím uznat že i mě se myšlenky po přečtení ihned utříbí, a proto vám tu tet vkládám můj referát.

Pořád nad tím uvažuji, pořád nad tím přemýšlím. Neustále mi to sužuje život a myslím, že i nadále bude. Více méně jde o jedno jediné slovo - smrt – mě však z něj leze mráz po zádech. Určitě se mezi vámi najde někdo, kdo o tomto tajemnu uvažoval alespoň jednou. Tak jako vesmír a jeho nekonečnost v nás smrt a její nic vzbuzuje strach. Bojíme se jí však jen proto, že si její důsledky nedovedeme představit.

  Jeden můj kamarád, který byl v kómatu, dá se tedy říct, že se se smrtí pozdravil, mi řekl, že je to jako film který nečekaně  z jednoho úseku přeskočíte na další.  Se smrtí je to podobné, jen ten další úsek filmu již neexistuje.

Smrt, skon, exitus je zastavení životních funkcí v organismu spojené s nezvratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Přesto se v mytologii, pověstech a kultuře objevuje nesmrtelnost. V praxi však zatím nebyla prokázána. Některá náboženství věří v nesmrtelnou duši, jiná v reinkarnaci… Nikdo se prakticky z onoho světa ještě nevrátil, a proto můžeme jen spekulovat nad tím, co se s námi vlastně stane.  

Smrt je velmi záhadná, za její největší záhadu považuji klinickou smrt. Jednou mi dědeček vyprávěl, že když byl malý, popíchal ho roj sršňů, upadl do klinické smrti. Popsal mi, že se díval se shora na lidi, co stáli u jeho těla a ošetřovali jej. Říkal mi, že slyšel jejich rozhovor, a volal na ně, že žije, ale oni ho nevnímali, neslyšeli. Co se v ten okamžik dělo? Jak je možné, že je viděl se shora, když jeho tělo leželo pod nimi? Byl duch?

Nelíbí se mi představa zániku mé existence ani představa že změním své tělo…chci být svá, chci to být stále já. To je bohužel po vědecké stránce nemožné a proto mi nezbývá nic víc než se nějak smířit s tím že smrt je přirozený konec našeho života. Od toho okamžiku už nikdy neuslyšíme své myšlenky, neuvidíme své tělo, neucítíme svůj dech. Přesto že to zní tak nemile, jde o přirozené uvolnění prostoru následující generaci. Všichni jednou zemřeme. A proto žijme své životy naplno, protože smrt nás může čekat za každým rohem.  

A myslím, že tohle téma nedovede ukončit nic lépe než jeden z citátu Johna Lennona. ->

Netrhejte motýlům křídla, vždyt oni pak pláčou.Nešlapte po kytkách, vždyt kytky tak krásně voní.Nezabíjejte lásku, vždyt láska je křehká jako ty kytky, a hlavně nezabíjejte lidi, vždyt lidi se milují..

A je to doma!

Je čtvrtek 17:20 a je to doma! Abych se lépe vyjádřila, prostě jsem si z dnešního nákupu přinesla pískomila. Je nádhernej a jmenuje se Barnabáš (jak jinak taky). Je skoro celej  černej(má bílí přední tlapky a proužek na krku) a myslím že z něj brzo bude můj metalovo-rockovej  chlapeček. Právě začíná jeho hudební výuka s Buried Alive. Myslím že se mu hudba líbí. Časem dodám fotky ale tet je to nesmyslné jelikož je tma a fotky při umělém světle nemaj dobrou kvalitu.
A abych nezapomněla při nákupech jsem taky navštívila Takko jsou tam tet nějaký slevy, ale byla jsem dost znechucená. Sháním si jeansy  a když jsem nakoukla na stojan s dámskejma jeansema a našla něco co vypadalo jako pánský a ještě k tomu hopperský tak jsem prchla pryč. Je to humus, to bych rovnou mohla chodit v pytli od brambor a žádnej hopper by můj nízkej rozkrok netrumfnul..

Asi by měl být první příspěvek alespon trochu smysluplný, já se však obávám toho že to nedovedu.

Je 28. prosince 22:09, svátek má Bohumila a v mém pokoji zase řádí chaos. Není to proto že neumím uklízet,ale proto že na úklid nemám čas. Ježíšek mi přinesl knihu (Nejsem jako vy - Jodi Picoultová) a již od chvíle co jsem ji dostala jsem plně ponořena do jejího textu. Je to asi ona, kdo mě inspiroval k založení tohohle blogu. Možná ze mě jednou díky ní bude specialista na autismus..ale to hodně předbíhám, naštěstí je pro mě práce ještě dostatečně daleko.
 Právě mi běží v přehrávači písnička  -Save Me- od mé oblíbené skupiny (Avenged Sevenfold) a mě napadá, že jsou tomu právě dva roky, co nás The Rev opustil.  Je ho škoda, avšak musím uznat že jeho smrt vyburcovala skupinu k suprovému výkonu v albu Nightmare. Klaním se před Tebou Jamesi. R.I.P. Zajímalo by mě jestli je někdo z fanoušků, kdo si dnes se mnou držel minutu ticha.. pokud ne, právě máte příležitost.
a zatím se s váma loučím, tak čau.